a tak...
|
Sedím a z výšky hledím na trosky monstrózní bílé zdi, doznívá poslední tón…
Stále mi ještě zcela nedochází, že jsem se toho stal svědkem – Roger zbořil Zeď. Je pár minut před osmou, usadil jsem se a z výšin pod střechou se dívám na fragmenty Zdi postavené na pódiu a myšlenkami se vracím o rok a půl zpátky. Tehdy jsem to viděl z té druhé strany, dnes jsem si to přišel užít. Srovnání se ale neubráním. Světla pohasínají, ozývá se hlas ceremoniáře a pak už to začíná. … we came in! Začínám cítit chvění vřavy. Písně plynou, tak jak mi jsou známé, občas ozvláštněné novou mezihrou, kytarovým sólem, ale i třeba zapomenutým textem – i to se stává. Snažím se sledovat, jak cihly přibývají, ale občas se to nepovede a z ničeho nic zjišťuji, že přibyl další kus zdi, jakoby zedníci byli neviditelní. Je toho tolik ke koukání, projekce na postavených kusech zdi, loutky, světelné efekty a do toho staré dobré animace Geralda Scarfeho. Okolo vesmírného kukátka se rozsvěcují reflektory. Všude kladívka. Zeď stále roste, písně se skládají do známé skládačky Pinkova příběhu. Zedníci pokládají trojitý! překlad. Další a další cihly přibývají, zaplňují prázdná místa a pak už chybí jen jedna jediná. Goodbye… Ani nevím jak a polovina koncertu je za mnou, konsternovaně sedím a prohlížím si jednolitou sedmdesátimetrovou zeď, která mi v předchozích čtyřiceti minutách vyrostla před očima a teď se tváří, jako kdyby tam stála odjakživa. Nejde mi to do hlavy.
Světla opět zhasla… Zeď tu stojí monolitická, nepřekonatelná a na ní jsou promítány další střípky, Pinkova života, ukrytého v jejím nitru. Občas se objeví zpěvák, hudebník, loutka, jinak vše je ukryto za Zdí. Další a nové projekce, světelné efekty, animace. I hotelový pokoj se otvírá. Ani létající prase neschází. Červi se pomalu rozlézají. Písně gradují k závěru. Nastává soud. Rozhodl stejně jako pokaždé – ke ztrátě ochranné zdi…
Zeď se bortí, cihly padají, z dáli se blíží známý nápěv. Přichází celá kapela s akustickými nástroji a tiše zpívá. Od stropu se snáší déšť třpytek.
Sedím tiše v hlučícím, zvedajícím se davu a přemítám, že od června 1980, kdy jsem všechny ty písně a melodie poprvé slyšel z šumícího kazeťáku ve vlaku cestou na Slovensko, uplynula spousta času. Hodně se toho změnilo ve mně i kolem mě, jediné, co se pro mne nezměnilo, je tahle hudba, ta zůstane už napořád stále stejná. Rogere díky! 22.dubna 2011 |
a tak... z předchozích let
