TŘEŠNÍM
S třešněmi a láskou je to úplně stejné.Je stejně krásná a samozřejmě, že i chutná po třešních. Stačí se jen dobře rozhlédnout kolem sebe - po třešních. Všude mají třešňové aleje, protože bez třešní a lásky nelze žít. A že to spolu nesouvisí? Nemáš pravdu. Jedno bez druhého - to přece nejde.
Jen se zeptej.
Kohokoliv.
Dozrávají si za nejkrásnějších sluncem prosycených dnů, na samém počátku léta, kdy všechno je tak sladké - po třešních.
A zem tak vlahá voní ti všude, kam kráčíš. Ta zem má tu moc. Zem a slunce. Probuzené paprsky kouzlí si a zkouší nás.
Tak jdu tou alejí, naslouchám té řeči a vybírám očima ty nejkrásnější plody. Trhat je však ještě nebudu, počkám až…
Je to zvláštní, šel jsem tudy již tenkrát, tenkrát to všechno kvetlo - tenkrát… Tak dávno to ale zase nebylo, ale kdy to bylo, to už si nevzpomínám. Vím jen, že to bylo. Ještě teď cítím tu chuť, po které je tak blaze. Šel jsem tudy opravdu mnohokrát, z rána, v podvečer, v noci, ale nikdy jsem neviděl, to co dnes. Co je dnes kolem krásných třešní. Proto snad, že jsem neviděl, jsem neměl zájem, nebo mně spíš chyběla odvaha? Nebo jsem právě čekal na ty plody a na tebe?
Ale, to by…
Nebo to spíš byla opatrnost a nebo odpovědnost? Ne, to ne. Ale, co když ano. Tak vůči čemu nebo komu v tom zvláštním čase a věku. Ale jak vlastně najít tu správnou odpověď - teď, když je stále tak lákavá ta sladká chuť třešní. Kdo by mohl závidět nebo vyčítat, že právě mně to potkalo, že jsem tam čekal – tebe. Čekal, a tys to věděla.
Žít si v čase třešní, to je nádhera.
Patřit k těm, co neodkvétají, kteří stále mají na dosah ty plody, mohou si je stále brát, mají je před očima.
Někdy je potkávám – v třešňových alejích. Nikam nespěchají – kam taky, myslím si, když je míjím, když se usmívají. Ta krása a chuť, ta přetrvává s takovou zázračnou lehkostí…
Tak a tak to obvykle chodí, říkávají mnozí lidé, květy odkvetou a přicházejí plody. Tak ať přicházejí, myslím si, vždyť jsou tak krásné, svádějící k trhání. A tak sladké. A tak se člověku dostavuje pocit, že jsou jenom jeho – jeho? Skutečně je to tak? A lidi s nimi zacházejí všelijak. Jsou to prostě lidé.
Mnozí z nich odkvétají tak záhy – ve dvaceti, jiní v padesáti a někteří vůbec. Ale to je koneckonců jejich věc.
Potkávám ty odkvetlé, co krásu třešňových hodů nevidí. Vím, dělají všechno možné, co ti druzí. Zavírají je do plechovek, bez slunce, vzduchu a ještě je utápějí v brandy. Proč tak krutě ničí tu křehkou krásu. Copak tohle mohou vydržet? Mnozí říkají, že jedině tak je to dobré – třešně v brandy.
Jako bych to viděl, jak se to tváříš? Ne opravdu to sem nepatří. Rozumím. Dobrá, berme je tedy jako skutečnost – my dva.
To ostatní nezměníme.
Tak požijme je klidně též, ale nestaňme se barbary.
K třešním.
Z lásky.
TŘEŠNÍM
S třešněmi a láskou je to úplně stejné.Je stejně krásná a samozřejmě, že i chutná po třešních. Stačí se jen dobře rozhlédnout kolem sebe - po třešních. Všude mají třešňové aleje, protože bez třešní a lásky nelze žít. A že to spolu nesouvisí? Nemáš pravdu. Jedno bez druhého - to přece nejde.
Jen se zeptej.
Kohokoliv.
Dozrávají si za nejkrásnějších sluncem prosycených dnů, na samém počátku léta, kdy všechno je tak sladké - po třešních.
A zem tak vlahá voní ti všude, kam kráčíš. Ta zem má tu moc. Zem a slunce. Probuzené paprsky kouzlí si a zkouší nás.
Tak jdu tou alejí, naslouchám té řeči a vybírám očima ty nejkrásnější plody. Trhat je však ještě nebudu, počkám až…
Je to zvláštní, šel jsem tudy již tenkrát, tenkrát to všechno kvetlo - tenkrát… Tak dávno to ale zase nebylo, ale kdy to bylo, to už si nevzpomínám. Vím jen, že to bylo. Ještě teď cítím tu chuť, po které je tak blaze. Šel jsem tudy opravdu mnohokrát, z rána, v podvečer, v noci, ale nikdy jsem neviděl, to co dnes. Co je dnes kolem krásných třešní. Proto snad, že jsem neviděl, jsem neměl zájem, nebo mně spíš chyběla odvaha? Nebo jsem právě čekal na ty plody a na tebe?
Ale, to by…
Nebo to spíš byla opatrnost a nebo odpovědnost? Ne, to ne. Ale, co když ano. Tak vůči čemu nebo komu v tom zvláštním čase a věku. Ale jak vlastně najít tu správnou odpověď - teď, když je stále tak lákavá ta sladká chuť třešní. Kdo by mohl závidět nebo vyčítat, že právě mně to potkalo, že jsem tam čekal – tebe. Čekal, a tys to věděla.
Žít si v čase třešní, to je nádhera.
Patřit k těm, co neodkvétají, kteří stále mají na dosah ty plody, mohou si je stále brát, mají je před očima.
Někdy je potkávám – v třešňových alejích. Nikam nespěchají – kam taky, myslím si, když je míjím, když se usmívají. Ta krása a chuť, ta přetrvává s takovou zázračnou lehkostí…
Tak a tak to obvykle chodí, říkávají mnozí lidé, květy odkvetou a přicházejí plody. Tak ať přicházejí, myslím si, vždyť jsou tak krásné, svádějící k trhání. A tak sladké. A tak se člověku dostavuje pocit, že jsou jenom jeho – jeho? Skutečně je to tak? A lidi s nimi zacházejí všelijak. Jsou to prostě lidé.
Mnozí z nich odkvétají tak záhy – ve dvaceti, jiní v padesáti a někteří vůbec. Ale to je koneckonců jejich věc.
Potkávám ty odkvetlé, co krásu třešňových hodů nevidí. Vím, dělají všechno možné, co ti druzí. Zavírají je do plechovek, bez slunce, vzduchu a ještě je utápějí v brandy. Proč tak krutě ničí tu křehkou krásu. Copak tohle mohou vydržet? Mnozí říkají, že jedině tak je to dobré – třešně v brandy.
Jako bych to viděl, jak se to tváříš? Ne opravdu to sem nepatří. Rozumím. Dobrá, berme je tedy jako skutečnost – my dva.
To ostatní nezměníme.
Tak požijme je klidně též, ale nestaňme se barbary.
K třešním.
Z lásky.