a tak...
|
Zas cítím to chvění vřavy Ledová hala v Bílině se zvolna plní lidmi. Opět po čase potkávám osoby stejně postižené jako já, je to příjemné prohodit pár vět na zadané téma. Večer je chladný, ale hřeje mě pocit očekávání. Zdravím se s hudebníky i lidmi ze zákulisí, kteří jsou neméně důležití, a bez nich by se koncert neuskutečnil. Dělám pár zkušebních fotografií, hledám vhodné místo. Nakonec se to povedlo a já se usídlil na levé straně pod pódiem. Čas se navršil a napětí davu stoupá. S půlhodinovým zpožděním se hala stmívá, modré reflektory osvětlují pódium, přicházejí první hudebníci a konečně zaznívají první tóny.
Hudba se začíná kolem mě tiše plížit a obklopuje mě. Světla mění scénu v přízračných barvách, reflektory střídavě osvětlují jednotlivé hudebníky.
Užívám si to, nechám se hýčkat oblíbenými tóny, sleduji pódium, vychutnávám si každý tón a hledám vhodný úhel záběru. Mezi hudebníky se objevil se saxofonem Vladimír Boryš Secký
První polovina koncertu utekla ani nevím jak. Hudba mě unášela na svých vlnách mimo čas a prostor, že jsem jej absolutně nevnímal. A tak by to mělo být pokaždé.
O přestávce jsem opět potkal a pozdravil spoustu známých. S každým jsem prohodil alespoň pár vět, ač povídání by bylo na dlouhé hodiny. Druhá polovina začala tlukotem srdce a celá hala ztichla v očekávání… I've been mad for fucking years, absolutely years…
A rozeznívají se téměř čtyřicet let staré tóny z nepřekonatelného alba. Tak se nadechuji a znovu prožívám ten okamžik před lety, kdy jsem ty melodie slyšel poprvé. Deja vu. Nikam neběžím, zůstávám stát a nechávám se ozařovat stále stejným sluncem. Z dáli se blíží temné dunění, v něm tichý tikot, údery hodin, čas nás míjí, probíhá kolem nás a nechává nás zase o něco staršími.
Velké nebeské představení předvedly Lada s Lenkou, excelentní zpěvačky, z jejichž zpěvu běhal mráz po zádech. Hlas se jim vznášel nad klávesami, klesal a stoupal vzhůru do hvězdnatých výšin nebe nad Bílinou.
A pak už se z oblohy začaly sypat Money. Doslova. Vzduchem létaly bankovky specielně vytvořené pro toto představení. Světla šílela a hudebníci hráli jako o život.
Po té se vše zklidnilo v závěrečné sérii čtyřech skladeb…
..a vše pod sluncem je v souladu.
There is no dark side of the moon... Really! Matter of fact there´s all dark! Filip představil hudebníky a všichni odešli z pódia.
Ne, ještě není konec, ve tmě na obou koncích pódia začíná zvolna růst zeď. Malá reminiscence velkého koncertu před dvěma roky, vrací se mi zpět všechny vzpomínky na ty chvíle. Jak mi pod rukama zeď rostla do výšky i do šířky. Zase přicházejí děti z aktovkami, aby je na závěr skladby vrhly do publika.
Vše je odehráno, dav se zvolna vytrácí z plochy, světla se rozsvěcí a Filip se ještě jednou vrací, aby vystřihl téměř akusticky poslední číslo. Bylo to úžasné, nic takového se ještě pod setmělou bílinskou oblohou určitě neodehrálo… Cestou zpět mi v hlavě zněly tóny a ještě dlouho budou znít a nad hlavou zářily hvězdy a úzký srpek Měsíce den po novu. Těším se na další takový zážitek. Dík patří všem, co jste se zúčastnili (na i pod pódiem), a dokázali vytvořit tu báječnou atmosféru. 24.března 2012 |
a tak... z předchozích let
