Ve tmě noci
Svět se ztratil v mlze. Mrzne.
Nevím kde jsem, nikde nikdo.
Jsem sám, ztracený v čase a prostoru.
V hlavě prázdno...
Co bylo předtím?
Kolem mne počínají vířit představy, obrazy, halucinace.
Nedává to vůbec žádný smysl, je to jako kdyby někdo naházel vše na jednu hromadu.
Jdu dál, zima mne svírá, je mi zima uvnitř, nemohu se zahřát.
*Tiché zaťukání na zeď, stejně tichá odpověď, vrznutí dvojích dveří.
*Prosincová pasáž, znáš ji? Jezdívala s námi.
*Letní noc, jdeme temným lesem z restaurace ve městě v pohraničí.
*Opilcovo odpoledne, konec léta na Starém městě, horko, kocovina, citronová zmrzlina.
*Zasněžená Vysočina, vychladlý dům, Het Is Een Nacht.
*Léto, prázdný byt, dávná kamarádka...Už mne jen nenávidí.
*Noční autobus, po vydařené akci. "Víš jistě, co děláš?"
*Diskotéka v baru na periferii města, telefonní číslo na útržku účtenky.
*Malý krámek plný barev, to bylo nečekané. Překvapení.
*Zahrádka před restaurací, přicházím z jiné strany, než je obvyklé.
*Slunečný jarní den, zastávka tramvaje, nedočkavě čekám. Naposledy.
Odkud se to všechno vynořilo, proč zrovna teď?
Jak je to dávno? Je to vůbec pravda? Stalo se to někdy?
Pro všechny jsem dávno zemřel.
Nebo umírám teď, v té mrazivé mlze, která mne obklopuje a všechno si jen vyfabuloval můj mrznoucí mozek...
Night 23rd to 24th december 2o23
Sen?
Stále se mi to vrací.
Za bezhvězdných nocí, v hodině mezi psem a vlkem.
Je to sen?
Je to skutečný?
Vážně se to přihodilo, nebo je to jen v mé hlavě, kde se kabinky vzpomínek plazí do svahu jako lesklí, kovoví broučci.
Z kazety Sony, bez obalu, jen volně zastrčené v kapse košile, jsem poprvé slyšel největší hit té italské trojice.
Protože Tě miluji. Franco Gatti, sympatický knírač, už je také na věčnosti.
Silvestrovská půlnoc, někdy v polovině osmdesátých let, speciál 3 x 60 a to stereo,
na Vltavě, prvně zní album Alphaville, Věčně mlád, československým éterem.
Frank Mertens víří kolem svých kláves na pódiu v Saint Vincent, v záři reflektorů tančí Marian Gold a ono to skutečně znělo jako melodie.
Kdykoliv zazní elektrické housle Dexys Midnight, vzpomenu léto osmdesátého pátého roku. Nedávno jsem zahlédl současný klip, chtělo se mi plakat,
jak ten mladý kluk v bekovce a lacláčích zestárnul.
Nad zasněženou hrází holešovického přístavu mne v časném ránu obklopují tóny Hot Chocolate, linoucí se z mého walkmana do okolí. Co je to za kluka…
Chystám se k odchodu z návštěvy a jako vždycky si nechávám přehrát úvodní sekvenci z filmu. Kde je konec Kennymu Loginsi, který složil tu hymnu…
Pořád mám v hlavě tu kalnou deštivou noc, kdy od sebe nejdou rozeznat kapky deště a slzy. Do noci vyprávěný temný příběh.
Bílá holubice odlétá. Polámané prsty. Malý papírový jednorožec stojí přede dveřmi opuštěného bytu.
Do očí mi vyhrknou slzy, pokaždé, když tu melodii zaslechnu. Pár francouzských vět, výstřely z automatické pušky,
helikoptéra na trávníku. O spoustu let později, pařížská Invalidovna, vlajkou zahalená rakev, pochodující vojáci, smutní přátelé. Teď už odešel doopravdy…
Mám tu desku vydanou slovenským Opusem stále před očima, možná, že ji dokonce stále mám, byla plná úžasných melodií, které tenkrát souzněly s mým rozpoložením.
Ale ta jedna jediná, ta zůstala. Přítmí pokoje, růžové Martini, po stropě pohybující se světelné pruhy. Zmizela tak náhle. Proč mi jen v hlavě utkvěl ten slovenský překlad…
Iba my.
Jdu setmělou letní silnicí mezi stromy na samé výspě severních Čech. Blíží se půlnoc, hlava zahalená do sluchátek. Tóny se vznáší nad hlavou,
hvězdy září. Je to tak dávno. Takový pocit. Před rokem nás Irene opustila.
Už mne jako ducha nikdo nevyvolá. Všechno je tak vzdálené a zapadlé v minulosti.
Jenom ty melodie se mnou stále zůstávají.
Stalo se to?
Nebo je to jen má představa?
Dopsáno za deštivé noci 19. listopadu 2o23
a tak... z předchozích let
Rok 2oo9
Rok 2o1o
Rok 2o11
Rok 2o12
Rok 2o13
Rok 2o14
Rok 2o15
Rok 2o16
Rok 2o17
Rok 2o18
Rok 2o19
Rok 2o2o
Rok 2o21
Rok 2o22
Ve tmě noci
Svět se ztratil v mlze. Mrzne.
Nevím kde jsem, nikde nikdo.
Jsem sám, ztracený v čase a prostoru.
V hlavě prázdno...
Co bylo předtím?
Kolem mne počínají vířit představy, obrazy, halucinace.
Nedává to vůbec žádný smysl, je to jako kdyby někdo naházel vše na jednu hromadu.
Jdu dál, zima mne svírá, je mi zima uvnitř, nemohu se zahřát.
*Tiché zaťukání na zeď, stejně tichá odpověď, vrznutí dvojích dveří.
*Prosincová pasáž, znáš ji? Jezdívala s námi.
*Letní noc, jdeme temným lesem z restaurace ve městě v pohraničí.
*Opilcovo odpoledne, konec léta na Starém městě, horko, kocovina, citronová zmrzlina.
*Zasněžená Vysočina, vychladlý dům, Het Is Een Nacht.
*Léto, prázdný byt, dávná kamarádka...Už mne jen nenávidí.
*Noční autobus, po vydařené akci. "Víš jistě, co děláš?"
*Diskotéka v baru na periferii města, telefonní číslo na útržku účtenky.
*Malý krámek plný barev, to bylo nečekané. Překvapení.
*Zahrádka před restaurací, přicházím z jiné strany, než je obvyklé.
*Slunečný jarní den, zastávka tramvaje, nedočkavě čekám. Naposledy.
Odkud se to všechno vynořilo, proč zrovna teď?
Jak je to dávno? Je to vůbec pravda? Stalo se to někdy?
Pro všechny jsem dávno zemřel.
Nebo umírám teď, v té mrazivé mlze, která mne obklopuje a všechno si jen vyfabuloval můj mrznoucí mozek...
Night 23rd to 24th december 2o23
|
Stále se mi to vrací. Za bezhvězdných nocí, v hodině mezi psem a vlkem. Je to sen? Je to skutečný? Vážně se to přihodilo, nebo je to jen v mé hlavě, kde se kabinky vzpomínek plazí do svahu jako lesklí, kovoví broučci. Z kazety Sony, bez obalu, jen volně zastrčené v kapse košile, jsem poprvé slyšel největší hit té italské trojice. Protože Tě miluji. Franco Gatti, sympatický knírač, už je také na věčnosti. Silvestrovská půlnoc, někdy v polovině osmdesátých let, speciál 3 x 60 a to stereo, na Vltavě, prvně zní album Alphaville, Věčně mlád, československým éterem. Frank Mertens víří kolem svých kláves na pódiu v Saint Vincent, v záři reflektorů tančí Marian Gold a ono to skutečně znělo jako melodie. Kdykoliv zazní elektrické housle Dexys Midnight, vzpomenu léto osmdesátého pátého roku. Nedávno jsem zahlédl současný klip, chtělo se mi plakat, jak ten mladý kluk v bekovce a lacláčích zestárnul. Nad zasněženou hrází holešovického přístavu mne v časném ránu obklopují tóny Hot Chocolate, linoucí se z mého walkmana do okolí. Co je to za kluka… Chystám se k odchodu z návštěvy a jako vždycky si nechávám přehrát úvodní sekvenci z filmu. Kde je konec Kennymu Loginsi, který složil tu hymnu… Pořád mám v hlavě tu kalnou deštivou noc, kdy od sebe nejdou rozeznat kapky deště a slzy. Do noci vyprávěný temný příběh. Bílá holubice odlétá. Polámané prsty. Malý papírový jednorožec stojí přede dveřmi opuštěného bytu. Do očí mi vyhrknou slzy, pokaždé, když tu melodii zaslechnu. Pár francouzských vět, výstřely z automatické pušky, helikoptéra na trávníku. O spoustu let později, pařížská Invalidovna, vlajkou zahalená rakev, pochodující vojáci, smutní přátelé. Teď už odešel doopravdy… Mám tu desku vydanou slovenským Opusem stále před očima, možná, že ji dokonce stále mám, byla plná úžasných melodií, které tenkrát souzněly s mým rozpoložením. Ale ta jedna jediná, ta zůstala. Přítmí pokoje, růžové Martini, po stropě pohybující se světelné pruhy. Zmizela tak náhle. Proč mi jen v hlavě utkvěl ten slovenský překlad… Iba my. Jdu setmělou letní silnicí mezi stromy na samé výspě severních Čech. Blíží se půlnoc, hlava zahalená do sluchátek. Tóny se vznáší nad hlavou, hvězdy září. Je to tak dávno. Takový pocit. Před rokem nás Irene opustila. Už mne jako ducha nikdo nevyvolá. Všechno je tak vzdálené a zapadlé v minulosti. Jenom ty melodie se mnou stále zůstávají. Stalo se to? Nebo je to jen má představa?
|
a tak... z předchozích let
Rok 2oo9 Rok 2o1o Rok 2o11 Rok 2o12 Rok 2o13 Rok 2o14 Rok 2o15 Rok 2o16 Rok 2o17 Rok 2o18 Rok 2o19 Rok 2o2o Rok 2o21 Rok 2o22