a tak...

Obloha ztemněla. Do hladiny počaly bušit olbřímí kapky. Zahřmělo. Za okamžik nebem projel blesk. Z mraků se teď valí provazy vody. Proud se valí ze střech a vše mění ve vodou nacucanou houbu. Zahřmění a opět blesk. Temná mračna se ženou oblohou a vítr žene stěnu z vody s sebou. Chvílemi přes ni není ani vidět. Jakoby tam byla neprůchodná, šedivá, mokrá zeď. Další blesk a zahřmění. A ještě jednou. Vítr najednou rozerval mraky, ukázala se modrá obloha a slunce. Nad temným obzorem se rozzářila jasná duha. Dvojitá. 4.4.2024 ZPÁTKY Hledá cestu v temném lese, rozhlíží se. Kde se tu vzal? Kožená bunda, vysoké, pevné boty, celý v černém, i čepice. Ampulku lásky zašitou do límečku, srdcové eso na řetízku místo štítku. Pro les nevidí stromy. Ztratil se. Bloudí od stromu ke stromu. Každý strom je jiný. Každý má jiné listí, jinak voní. Některý je na omak hladký, další drsný a hrubý jako struhadlo. Zkouší se jich dotýkat. Dívá se po tvaru listů. Většina jich stojí, nepohnou se, ani když do nich strčí. Ani list nezašustí. Nic. Žádná odezva. Ani ozvěna. Bloudí dál. Stmívá se, noc se blíží, ochlazuje se… Cesta vede ještě dál. 2.4.2024 ZPÁTKY ZPÁTKY ZPÁTKY Kapka za kapkou padá z nebe plní mou hlavu vodou vyplavuje myšlenky vyplouvají k moři na cestu dalekou bez návratu už se nevrátí zůstanou ztraceny v dáli 21.2.2024 ZPÁTKY Zase prší. Opět je temná, větrná noc. Znova sám. Stesk, stejně jako déšť mne smáčí. Dívám se do tmy. Můj odraz v okně se množí v kapkách deště. Šílím. Tvoje tvář mi víří hlavou. Proč mi tolik scházíš? Proč to nedokážu hodit za hlavu? Proč Tě stále miluji? Dal bych cokoliv za to, aby ses vrátila. Běžel bych jak pes a na nic se neohlížel. Na nikoho. Jen abych byl s Tebou. 14.2.2024 v hodině mezi psem a vlkem 4:02 ZPÁTKY Poslední sen. Probuzení v hluboké noci. První a poslední, jediná naše hádka. Jen v tom snu. Starý byt ve starém domě. Šílený smutek,stesk. Slzy temné noci. Déšť. Scházíš mi. Bolestně mi scházíš. Nedokážu se s tím vyrovnat. Miluji Tě. 12.2.2024 ZPÁTKY NOC Bylo ticho, moc dlouho bylo ticho. Pouze v mé hlavě doznívala ozvěna. I ta byla tichá... Tichá jako temná bezměsíčná, bezhvězdná noc. Sklenice je prázdná, vypitá. Nic v ní nezůstalo. Jen pár vzpomínek. Sál rozzářily bodové reflektory, reproduktory se rozezvučely. Volume doprava. I wanna feel the heat I wanna own the night I wanna feel the beat I wanna dance tonight I wanna lose myself I wanna come alive I wanna feel the love I wanna go into overdrive Into overdrive It doesn't matter where I go I feel the music in my soul I love the way the rhythm makes my body go There's a dance floor in my dreams And I've been movin' in my sleep Love the way the bass sound makes me lose control Zase jsem zpátky. Rok osmdesát pět. Nic se nezměnilo, jsem stále stejný, jen jizev a šrámů přibylo. Odložil jsem pouze sluchátka, ať to všichni slyší jak to zní... Desky se na talíři střídají, stroboskop hlídá otáčky, hudba se nese prostorem. Úžasná velšanka s fantastickým hlasem. Skvělá zahradnice z Londýna potkává svůj německý protějšek a oprašují velký hit. Kim Carnes Laura Branigan Cyndi Lauper Krásné ženy. Jak dávno to je. Schází mi. Tolik mi schází. Sun. Love. Rock'n'roll. 11.2.2024 23:23 ZPÁTKY Buší mi srdce Hlava plná zmatku Ruce se třesou Dech zadrhává Oči vlhnou Tep zrychluje Co se děje Co to dělám? Má to tak být? TREST Provinil ses svým srdcem Jsi vinen. VINEN Můžeš si za to sám. 25.1.2024 0:05 ZPÁTKY Final Cut What shall we use to fill the empty. Spaces where we used to talk? How shall I fill the final places. Prázdno... Prázdno... Prázdno... Chlad, led, zvenku i uvnitř. Čím vyplním to prázdné místo? Prázdno... Nic... Sbohem. 16.1 2024 22:11 ZPÁTKY Fuckin´ Weather 5:35 A.M. Heavy rain, cold wind. Can´t sleep, rolls from side to side. 7:40 A.M. Awakening. It´s dark outside. Gloom deep inside. Fragments of a dream in the mind. Strong wind. 8:28 A.M. The tea is finished. Slowly spreading. It is raining. Light frost, everything is slippery. It blows. Strongly. 9:12 A.M. It's still so dark. The cold seeps under the skin. 10:00 A.M. The sun peeked out from the dark clouds. It is snowing. Sharp prickly snowflakes are driven by the wind. 10:43 A.M. The clouds spread, the sky was blue, the sun came out. It shines and warms. High Noon It is raining, snowing, an icy wind is blowing. 13:10 P.M. Half the sky is blue, the other is raining with snow. A halo formed around the sun. 13:48 P.M. The sky turned black, a snow storm came. It barely lasted a few minutes. 14:31 P.M. Sunshine, there is a rainbow in the dark half of the sky. 15:16 P.M. It's raining, it's pouring like a watering can. A cold wind drives the raindrops. Everything is sliding again. 16:09 P.M. It got cold. The sun shines behind the clouds and is approaching sunset. 17:00 P.M. The sun disappeared behind the horizon. It freezes slightly. It is raining with snow. 17:51 P.M. It's dark again. A strong wind is blowing, bringing rain with it. Sometimes a crescent moon flashes through the clouds. It is four days after the new moon. 18:23 P.M. Wind. It freezes easily. Something flies through the air. 19:01 P.M. The wind drove an extremely high tide. Frostbite flies. Everything is frozen again. It's blowing hard again. 20:16 P.M. It's still cold, something is still flying, it's still blowing hard. 20:53 P.M. The wind blew away the clouds, the stars appeared and began to shine. Sirius, Aldebaran, Betelgeuse, Castor, Deneb... 21:21 P.M. It's cold. A cold wind penetrates the body. 22:29 P.M. The moon has set over the horizon. The great celestial show ends. The wind drove the clouds. It got cloudy. The night was blackened with darkness. 23:14 P.M. The clouds opened and a white flood began to pour down. The wind drove her ahead. More centimeters were added every minute. Midnight I'm cold. 15.1.2024 ZPÁTKY Moře Vlny. Šumění příboje. Bílá pěna na vrcholcích vln. Písek se objevuje a zase mizí. Napsané vzkazy mizí pod vodou a ztrácejí se. Fouká ledový vítr a žene vlny přílivu na pláž. Písek letí vzduchem, který má slanou chuť. Pod podrážkami bot praskají tisíce mušlí vyvržených na břeh. Voda se stále přibližuje a zaplavuje pobřeží. Obloha se zatahuje a tmavne. Vítr sílí. Černá vlajka na stožáru se začíná třepit. Písek hnaný větrem bodá do obličeje. Stopy v písku okamžitě mizí, z části díky větru a zbytek odplaví vlny. Pláž se ztrácí pod vodou, příliv se blíží vrcholu... 13.1.2024 ZPÁTKY Tajné zprávy nesoucí se nocí Tiché kódy do vzduchu psané Nenápadné vzkazy nikdy neodeslané Výkřiky touhy potichu šeptané Milostná vyznání do vln vhozené Šifrovaná poselství jen Tobě určené Noční šepoty ve větru skučící Něžná slůvka ke hvězdám letící Odhalíš jen Ty však víš jak však víš kdy... 12.1.2024 ZPÁTKY Nad obzorem se vznáší Orion. Září do mrazivé noci, kdy je vše kluzké a namrzlé. Jediný špatný krok a zmizí, nikdo jej už nenajde, nikdo mu nepomůže. Zmizí, jako by nikdy nebyl. Mráz pokryl vše vrstvou ledu. Mé srdce mrzne a tělo svírá chlad. Zvenku i uvnitř. Nezahřeje mne, horká čokoláda ani naplno puštěné topení. Mohu se choulit na teplé podlaze v proudu horkého vzduchu a stejně se klepu zimou. Mráz z duše nevyženu. Na to nefungují žádná ohřívadla, jen jedna jediná věc. "L" Má dva významy a oba dva jsou stejně důležité. Stejně jako na tom obrázku... 11.1.2024 ZPÁTKY Mraky zrudly večerem. Po obloze je proháněl ledový východní vítr. Lákaly tou krásnou sytou barvou a rychlostí, se kterou se měnily. Stál tam oslepený posledními paprsky dne až mu z očí vytryskly slzy. Byla to nádhera. Stál vysoko, opíral se o zábradlí a zhluboka se nadechoval. Zamotaný do teplé šály a s čepicí naraženou, co nejvíc to šlo. Stejně mu byla zima, ale uvnitř víc... Stačilo udělat jeden vyšší krok přes to zábradlí a mohl do těch mraků ulehnout. Byly nečechrané a tak barevné. Lákaly. Jen se do nich zabořit, zmizet ze světa, odletět na nich někam daleko pryč, od všeho zmatku, co má v hlavě. Nenašel odvahu, na to je moc zbabělý. Tak tam je dál stál, v hlavě vír, v očích slzy ze slunce, studeného větru a kdo ví, z čeho ještě. Slunce zapadlo, poslední paprsek zmizel pod obzorem, obloha byla tmavě fialová a na ní se počaly rozžínat první poslové noci. Když procházíš bouřkou zvedni hlavu a neboj se tmy. Na konci bouře, je zlaté nebe, a sladká stříbrná píseň skřivana. 7.1.2024 ZPÁTKY Pobudil se do temné noci. Zase pršelo. Otevřel okno, nemohl dýchat. Chladný vzduch jej probral. Napil se hltavě čaje z konvice, málem se v něm utopil. Ruce se mu třásly a zrak se mu rozostřil. Strach, chaos v hlavě. Představy. Myšlenky. Opět to začíná. Přehrává si minulé i imaginární rozhovory. Jak to vlastně bylo? Co je skutečné a co si jen vyfabuloval? Zalezl si zpět pod peřinu. Nemůže usnout. Převaluje se ze strany na stranu. Je unavený. Oči ho pálí. Co se to s ním děje? Proč? 5.1.2024 4:59 ZPÁTKY Kde jsi Volám Natahuji ruku Proč tady nejsi Se ptám Napínám zrak Zašeptej tichý vzkaz Do noci Napiš slova Na zamžené okno Pošli pohlazení Chladným větrem Shlédni na mne Okem hvězd Jsem tady Čekám Buď tu se mnou 5.1.2024 ZPÁTKY Obrazy Táhlý pískot. Třesk plechů. Tříštění skla. Tenký pramínek... Modrá světla. Blížící se siréna. Chlad. Obrazy. Tmavá noc, malý chlapec na válendě natahuje drobnou ruku k dlani svého, spícího otce a vkládá ji do ní. Siréna ustala, modrá světla bloudí po okolních domech. Obrazy. Stoupá křivolakým, stačejícím se schodištěm podél teplé stěny do druhého patra. Nese si hroudu rohlíkového těsta. Brzdy. Klapnutí dveří. Rychlá chůze dvou párů nohou. Obrazy. Železná prolézačka v parku, skupina dětí na ní dovádí. Chlapec pošťuchuje dívku, ta padá dolů. Obličej od krve, zlomený nos. Cvaknutí kufru o zem, otevírání zámků, ruka otevře víko a probírá obsah. Obrazy. Parta kluků na rozestavěném sídlišti vylezla do prvního patra jednoho z paneláků a skákají do hromady písku v hloubce pod nimi. Je s podivem, že se jim nikdy nic nestalo. Tiché povely. Trhání látky. Píchnutí, stlačení pístu. Obrazy. Jedou s kamarádem, na kolech, dolů kopcem k řece. Rychlost se zvyšuje, kola podkluzují na jehličí, nesmíš brzdit... Hbité ruce, nůžky, pruhy obinadla. Modré záblesky vytínají ze tmy siluety postav. Obrazy. Vrací se ze školy, před jedním vchodem stojí spolužák, něco říká. To je nesmysl. Odhazuje tašku a vrhá se na něj. Válejí se na trávníku. Rány padají. Roztržené kalhoty, ruce od hlíny, obličeje od krve. Obvazy rudnou prosakující krví, nechce to přestat. Je slyšet hlas operátora z vysílačky. Obrazy. Stoupá sám do kopce jarním vzduchem, jde pomalu, užívá si to voňavé počasí. Za chvíli bude na svém oblíbeném místě v posluchárně knihovny v budově s kopulí. Zvedají nehybné tělo a pokládají ho na nosítka. Pár metrů je odnášejí. Otevírají dveře. Obrazy. Večerní město, jde podél silnice k předmostí. Na křižovatce se k němu připojuje spolužák z jiného města. Společně jdou přes řeku a zpívají písničku z populární pohádky. Zahrčení koleček po podlaze, přibouchnutí dveří, nastartování motoru. Siréna se rozezní nocí a vůz prudce vyráží. Modrý stroboskop jim uvolňuje cestu. První kapky tekutiny procházejí kanylou. Obrazy. Stojí na vrcholu kopce s partou podobných šílenců, týden spali ve dne a v noci pracovali, vůbec, celý pravidelný režim přišel vniveč. První sluneční paprsek vytrysknul nad obzor a ozářil krajinu, nad kterou se vznesl hlasitý výkřik. Kráááááááááááá... Rychlá jízda, skřípění brzd, kvílení motoru hnaného do otáček. Není moc času a stále ubývá. Přidávání plynu, zatáčka, brždění... Je to tak rychlé. Obrazy. Leží před televizí, vidí poprvé scénku, která se posléze stane legendární. Popíjí jablečný mošt, scénka je tak vtipná, že se v něm málem utopil. Teče mu i nosem. Najednou je všude spousta lidí a světla. Každý něco dělá, všichni se věnují jen jemu. Vezou ho chodbou, nad hlavou mu ubíhá nekonečný pás světel. Lidé okolo něj stále vyvíjejí činnost. Obrazy. Čeká na první ranní autobus do blízkého města. Zastávka je pustá, nikde nikdo. Autobus už měl jet před půl hodinou. Jízdní řád je stržený. Snad se špatně den před tím podíval. Musí být v šest hodin na místě. Co teď? Po chvíli projíždí okolo taxík. Mávne na něj. Odvezete mne do... Jasně, za pět set. Neměl byste nějaké žvýkačky? Ukládají ho pod veliké jasné světlo. Připojují další hadičky. Tiché příkazy, první řez, krůpěje krve se mění v stružky. Neustává to. Horečnatá činnost se ještě zrychluje. Obrazy. Jde půlnoční silnicí, je mu úzká, potácí se z jedné strany na druhou. Cesta sama o sobě už tak dlouhá se prodlužuje. Doma roztápí kamna a lehá si na horní postel. Je horko, točí se mu hlava, slézá dolů, otevírá okno a zůstává ležet dole. Od okna na něj táhne a je mu zima. Stěhuje se na horní lůžko. Po chvíli se to celé opakuje. Kdyby se ta hlava aspoň tolik netočila. a takhle to bylo celou noc. Pravidelné ťukání, zpomaluje svůj rytmus až přestane úplně a ozve se dlouhý, vysoký nepřetržitý tón... Obrazy. Kráčí pomalu do tmy. Vstupuje do nekonečného, temného tunelu. Kdesi v dálce, na konci tuší světlo. Tak pojď... Dopsáno v prvních dnech roku 2024 Mraky letí nebem Temné těžké Voda stále stoupá Valí se z očí Vítr sílí Přináší stíny Temné těžké Celého mne halí Světla hasnou Den končí Mráz sílí Temný těžký Ztratil jsem se V sobě, v čase Nenajdou mne Nikdy, nikde ZPÁTKY Střepy kolem nás Dveře zaklaply, auto odjelo. Je skoro půlnoc. Vyhledal tu správnou skladbu, nastavil nekonečné přehrávání a otočil volume na zesilovači doprava. Ozval se úvodní zvuk výtahu a pak ten kytarový riff, který jej hned na první poslech uchvátil. Je to jedna z mála skladeb, kterou může poslouchat hodiny neustále dokola. Začal sbírat sleničky ze stolu a odnášet je ke dřezu. Najednou se v něm cosi zlomilo, nemohl popadnout dech, předklonil se, aby se uklidnil, ale nepomohlo to. Ruka přelomila stopku skleničky ve dví. Jak ji tak držel, mrštil s ní do dřezu. Sklo se rozlétlo na všechny strany. Hudba duněla místností, oči měl zamlžené, těžce dýchal. Vzal ze stolu další skleničku a hodil ji k té druhé. A ještě jednu a ještě další. Neví kolik jich bylo. Střepy byly najednou po celé podlaze, dřez jich byl plný... Chodil v nich bos, je s podivem, že se ani neřízl, ani kapka krve neukápla. Čišel z něj krystalický vztek a zoufalství, zhluboka dýchal, srdce mu prudce bilo. Sedl si na podlahu. Kytara si dál jela své sólo. Tupě seděl a mlátil zoufale pěstí do podlahy. Hudba hrála dál. Všechno to umyje déšť. A co dál... Vítr nám bere dech. A co dál... Všechno to umyje déšť. 1.1.2024 ZPÁTKY ZPÁTKY a tak... z předchozích let Rok 2oo9 Rok 2o1o Rok 2o11 Rok 2o12 Rok 2o13 Rok 2o14 Rok 2o15 Rok 2o16 Rok 2o17 Rok 2o18 Rok 2o19 Rok 2o2o Rok 2o21 Rok 2o22 Rok 2o23 Nosíme řetězy, které si ukováme...