3. července 2015
V pátek, když se všichni probrali k životu, zkonsolidovali se a nasnídali, jsme vyrazili do Rotterdamu.
Ne do města, ale do Maashavenu na SS Rotterdam – vlajkovou loď společnosti Holland-America Lijn.
Počítali jsme, že
nám prohlídka zabere tak dvě hodinky, ale chyba lávky, trvala nám téměř hodin pět.
Byli jsme ve strojovně, v kormidelně,
na přední palubě u kotevních řetězů, v kapitánské kajutě, v kině, v kuřárně i v tanečním klubu. Prošli jsme promenádní paluby.
Ač nám byly spolu s lístky zapůjčeny audioprůvodce, stejně jsme moc nepoužívali, protože na každém důležitém místě byli průvodci
živí a ti podali výklad podstatně fundovanější a zajímavější. Velká většina z těch lidí na palubě této lodi pracovala, když ještě
byla v provozu a tak jsme se dozvěděli i spoustu zajímavého o životě na takovéto lodi během plavby.
Pro mne to bylo trochu náročnější,
protože jsem musel překládat z holandštiny do češtiny, co nám bylo vykládáno a pak zase z češtiny do holandštiny otázky a poznámky mých
spolunávštěvníků. Všichni ti lidé byli velice příjemní a vstřícní, byla s nimi radost si povídat.
SS ROTTERDAM (ship of state)
také zvaná “The Grande Dame” (Velká dáma), byla 13. září 1958 pokřtěna královnou Julianou v Rotterdamu.
3. září 1959 byla loď připravena ke své první cestě do New Yorku. Této plavby se zúčastnila také korunní princezna Beatrix.
Na palubě bylo dvanáct stovek vesměs prominentních pasažérů.
Na osmi denní cestu do New Yorku bylo mimo jiné potřeba i 31 000 vajec, 4 000 hlávek salátu,
2 tuny másla a 10 tun hovězího masa.
V roce 1971 se stalo létání již relativně levným, Velká dáma přestala být linkovou
lodí a po menších úpravách začala plout jako pětihvězdičkový výletní parník do vzdálených, exotických míst.
Od roku 1988 byla společnost Holland-America Lijn v rukách americké společnosti Carnival Cruise Line, která dala přednost
stavbě nových moderních lodí před renovací této ikony.
Roku 1997 Holland-America Lijn přistoupila na nabídku společnosti
Premier Cruises a SS Rotterdam prodává. Loď je přejmenována na SS Rembrandt.
Společnost Premier Cruises v roce 2000 vyhlásila
úpadek a loď je na neurčito zakotvena ve Freeportu na Bahamách.
Roku 2005 je SS Rotterdam zachráněn! Společnost na záchranu
SS Rotterdam založena roku 2001, získala loď do vlastnictví, vrátila jí zpátky původní jméno, po mnoha peripetiích a zastávkách
byla loď 8. srpna 2008 dopravena do Rotterdamu a 15. února 2010 je otevřena veřejnosti.
Je zde hotel, několik restaurací,
prostory pro různé konference, setkání i soukromé oslavy a celá loď je přístupná jako muzeum.
Délka: 228 metrů
Šířka: 28,71 metru
Výška: 49,8 metru
Ponor: 9,04 metru
Výkon: 38 000 koní
Rychlost: 21,5 uzlů
Kapacita: 1456 cestujících
Posádka: 776 osob
Výlet to byl opět báječný a náročný na zážitky. SS Rotterdam je nádherná a majestátní loď a její záchrana a rekonstrukce si zaslouží neskonalý obdiv.
Ostatně, podívejte se
sem
na další obrázky.
2. července 2015
Ráno jsem vstal brzo a pustil se do natírání zadního jeřábku, aby byl natřený, než začne ten největší pařák.
Měl jsem hotovo po půl desáté, akorát čas na snídani. Návštěvníci už byli vzhůru a tak jsme se rozhodli, že až se najím a umyji, vyrazíme na výlet.
Ve spolupráci s Joopem jsem vymyslel výlet do městečka Brielle, které má úplné původní opevnění z osmnáctého století. Městská práva získalo již v roce 1330.
Samotný název pochází prý z keltštiny a znamená loviště, případně obora. Městečko má partnerské město v Čechách, od roku 1985 je jím Havlíčkův Brod.
Dominantou celého opevněného města je katedrála svaté Kateřiny, postavená na začátku patnáctého století. Vystoupali jsme na vrchol jeho věže po třech stech osmnácti
schodech. Odměnou nám byl báječný výhled na městečko pod námi, rafinerie obklopující Rotterdam na obzoru na jedné straně a severní oceán na straně druhé.
Městečko má pár moc hezkých starých ulic s domečky ozdobenými různými znameními.
Můžete se na znamení podívat sem.
Zajímavou stavbou je Asyl, což je budova postavená pro zestárlé a nemohoucí námořníky.
Jinak mne zrovna dvakrát neoslovilo, nejzajímavější byla katedrála, tam jsme strávili nejvíce času z celého městečka.
Obrázky z katedrály jsou zde.
V jednu hodinu jsme nasedli do auta a vyrazili dál na Zeeland, konkrétně na Neeltje Jans.
Neeltje Jans je jeden z uměle vytvořených ostrovů na
kterém bylo vyrobeno množství obrovských betonových pilířů, které byly osazeny na předem určená místa a mezi nimi byla umístěna specielní
uzávěrová vrata umožňující zachování přílivu a odlivu.
Neeltje Jans je monumentem připomínajícím největší hollandský projekt – PROJEKT DELTA. K tomuto projektu bylo přistoupeno po katastrofě z
1. února 1953, kdy dvanáctihodinová bouře zvedla hladinu až o pět metrů nad normál a připravila o život téměř dva tisíce lidí a zatopila
více jak 200 tisíc hektarů hollandského území, ze kterého muselo být 72 000 lidí evakuováno, 200 tisíc kusů dobytka se zde utopilo a bylo
zničeno kole 47 tisíc budov.
Ještě roku 1953 byla ustanovena komise a vznikl projekt uzavření delty východní Scheldy.
V roce 1958 byl hollandským parlamentem přijat
Delta zákon a v roce 1960 se začalo stavět.
V roce 1973 byla stavba na protesty ochránců přírody přerušena a práce byly znovuzahájeny roku 1976.
A ještě týž rok byla stavba dokončena.
Od té doby byla speciální vrata uzavřena 26krát, naposledy 21.října 2014, kdy se voda zvedla o více jak
tři metry nad normál.
V textu, sepsaném vládní komisí Commissie Klaasesz v roce 1976, který je umístěn na ostrově Neeltje Jans, jsou zdůrazněna slova:
„ZDE URČUJÍ PŘÍLIV A ODLIV: MĚSÍC, VÍTR A MY.“
To je skoro téměř jako: „Poručíme větru, dešti!“
Komplex staveb projektu Delta je zařazen na seznam novodobých sedmi divů světa.
Na ostrově samotném je umístěn park, ve kterém jsou akvária se žraloky i rejnoky, můžete zde vidět tuleně i lvouny, je možné navštívit simulátor
orkánu, či se posadit do jednoho z několika kinosálů a shlédnou několik dokumentů o podmořském životě. Nejpůsobivější je ale prohlídka hráze samotné.
Je to nepředstavitelně ohromné dílo lidského umu.
Na úplném závěru prohlídky jsme navštívili Delta Experience, což byla simulace událostí z prvního
února 1953.
Přiznám se, že mi z toho běhal mráz po zádech…
Cestou zpátky jsme trochu zakufrovali a na bort dorazili až ve čtvrt na osm. S chutí jsme povečeřeli a už jenom povídali a odpočívali.
Byl to náročný, ale moc hezký den…
18.dubna 2015
Bylo krásné slunečné, modrooblohové ráno, sice poněkud chladné, ale to nebránilo tomu, abych vsedl na kůň a vydal se za dobrodružstvím.
Po ranním čaji jsem se oblékl, vyleštil čočky na objektivech a kolmo vyrazil k hlavnímu nádraží v Mannheimu, odkud jsem měl v úmyslu se
přemístit do Speyeru, jednoho z nejstarších německých měst. Myslel jsem si, že se projdu městem a pak půjdu do technického muzea, kde
mají například Boeing 747, ruský raketoplán Buran a spoustu dalších zajímavých věcí. Nakonec ale bylo vše úplně jinak. Před půl desátou
jsem byl už na nádraží, ale v automatu nešlo z jakých si, mě záhadných důvodů zaplatit kartou a tak jsem musel k pokladně, tím pádem mi
úspěšně ujel vlak, co jel čtyři minuty po půl. Jel jsem tedy až deset čtyři, a ten měl pět minut zpoždění. Jo jo, kde je ta příslovečná
přesnost německých drah…
Kolem půl jedenácté jsem dorazil do Speyeru. Hned u nádraží je Adenauer park a u něj stojí kostel svatého Bernarda,
ale to jsem si nechal až na konec. Sešel jsem dolů ke staré poště, ze které je teď obchodní centrum a za ní Altpoertel.
Jméno Altpoertel vychází z latiny, kde alta porta značí vysokou bránu. Altpoertel je hlavní městská brána, dokončená v
šestnáctém století, kterou se vstupovalo do města a od ní po císařské triumfální cestě se dojde až k dómu Panny Marie a
svatého Štěpána. Jenže já do města nevstoupil a dal jsem se nejprve doprava ke kostelu svatého Josefa
a Kostelu na paměť protestu z roku 1529.
Oba jsem si prošel, udělal nějaké obrázky a obloukem jsem se vrátil zpět k městské bráně.
Po Maximillian strasse jsem došel k Císařskému dómu,
stavba je to obrovská a mohutná, měří 134 metrů na délku,
43 metrů na šířku a věže jsou vysoké sedmdesát metrů. Na jednu z věží se dá vystoupit až do výše šedesáti metrů.
Výhled je odtamtud excelentní, počasí mi přálo a tak vznikly moc hezké fotky. Nejdříve jsem chrám prošel několikrát
tam a zpátky a díval se na ohromné fresky zachycující výjevy ze života Marie.
Po té, co jsem se dost vynadíval, šel
jsem navštívit podzemní kryptu, která je vlastně chrámem pod chrámem.
V kryptě jsou uloženy ostatky čtyř císařů, tří
císařoven, čtyř králů a pěti biskupů. Je největší v Německu. Z krypty jsem šel do Císařského sálu, do kterého se jde
po schodech z vnějšku dómu. Císařský sál je v prostoru nad vstupem do chrámu a za varhanami, je zde umístěno devět
obřích fresek, které byly speciální technologií přeneseny na plátno.
Z Císařského sálu se dá vyjít po točitém schodišti
až na vyhlídkovou plošinu v jedné z věží, do výšky šedesáti metrů. Bylo tam dost větrno a chladno, ale viditelnost byla
excelentní a byl vidět i Černý les na obzoru.
Ostatně, podívejte se
sem
na další obrázky.
V chrámu jsem strávil asi tři hodiny.
Jo, abych nezapomněl, v roce 1310 zde byla oddána Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský, kterému bylo čtrnáct let.
Potom jsem se prošel po okolí dómu, v parku za ním jsou sochy francouzských králů, skupinová plastika Olivetské hory a
pískovcová kašna, zvaná chrámová mísa, která bývala při různých slavnostech plněna vínem. Kašna má obsah šestnáct hektolitrů.
U parku stojí budova historického muzea, kde je v současné době obrovská výstava o Titanicu. Dál jsem došel okolo staré mincovny
a radnice ke kostelu Nejsvětější trojice.
Když ten jsem si prohlédl, zamířil jsem zpět vzhůru k nádraží, ale ještě než jsem tam došel,
navštívil jsem Adenauerův park a prošel se hřbitovem kolem kostela svatého Bernarda.
Na nádraží jsem přišel minutu po odjezdu vlaku do Mannheimu a nezbylo mi nic jiného než dvacet pět minut čekat na další. Aspoň jsem si dočetl knížku.
V Mannheimu jsem nasedl na kolo a vyrazil ku přístavu. Cestou jsem se zastavil u Lidla pro mléko, máslo a čerstvé housky. Na parník jsem dorazil
nějak kolem šesté hodiny plný zážitků a ani jsem nelitoval, že se návštěva muzea nekonala, to, co jsem absolvoval, bylo neskonale lepší.
Na Technické muzeum dojde určitě někdy příště…
7. března 2015
Sobota se vyklubala v pěkný slunečně – jarní den, zralý tak akorát na vycházku..
Kolem poledne jsem se převlékl, vzal foťák a vyrazil. Cílem mého výletu byla Katedrála svatého Martina a Štěpána. Ač jsem byl už Mainzu nesčíslněkrát,
nikdy jsem nebyl uvnitř. Tentokrát byl ten správný čas k návštěvě. Cestou k dómu jsem minul několik kostelů, které jsem navštívil už dříve.
Na plácku před domem, kde naposledy žil Johannes Gutenberg cvičila skupina mladíků různá akrobatická čísla, přemety, výskoky a chůzi po rukou.
Chvilku jsem se tam zdržel a udělal sérii obrázků, které jsem umístil na
Rajče.
Odtamtud už to bylo ke katedrále kousek. Na náměstí před chrámem byl zeleninový trh a spousta lidí. Počasí bylo nádherné. Dóm zvenku působí majestátně
a červený pískovec, ze kterého je postaven, v jarním slunci zářil. Vešel jsem dovnitř. V katedrále bylo ticho a skrz barevná okna dovnitř proudily
sluneční paprsky. Chrám zevnitř nepůsobí tak mohutným dojmem jako zvenku, ale je to stavba obrovská stará téměř tisíc let. Vlastně jí tisíc let už mělo
být, protože byla vysvěcena roku 1009, ale ještě téhož roku do základů shořela. Ihned po požáru se začalo se stavbou nového chrámu, ten byl ale nově vysvěcen až roku 1036.
Od roku 782 byl Mainz arcibiskupstvím a tak pod něj spadala i biskupství v Praze a Olomouci. 30. dubna 1344 byly, na žádost nastávajícího císaře
Karla IV, papežem vyňaty Čechy a Morava z církevní podřízenosti Mainzu.
V katedrále za uplynulých téměř tisíc let došlo k sedmi královským korunovacím.
Katedrála byla několikrát dostavována a najdete na ní snad všechny historické stavební slohy, na které si jen vzpomenete.
Chrám za léta, co stojí, sedmkrát vyhořel a v roce 1767 byla bleskem zničena západní věž.
Po skončení napoleonských válek v roce 1815 se nacházela katedrála v tak poničeném stavu, že bylo uvažováno o jejím stržení.
Strávil jsem uvnitř přes dvě hodiny, je na co se dívat. Ta stavba má neuvěřitelnou atmosféru a dýchají z ní staletí. Podívejte se na pár obrázku do
nové galerie
na Rajčeti.
A ještě jedna malá zajímavost o Mainzu. Město má barevně označeny ulice, ty které jsou rovnoběžné s Rýnem, mají barvu cedulí modrou.
Ulice kolmé k řece Rýn mají cedule červené. A okrajové čtvrti Mainzu, vzdálené od řeky mají cedule se jmény ulic bíle.
Na loď jsem se vrátil kolem páté hodiny.
Byla to prima procházka, počasí přálo, ve vzduchu bylo cítit jaro a všude byla barevná už velikonoční výzdoba.
21. února 2015
Po čase usedám ke klávesnici a napíšu první střípky v letošním roce. V poslední době jsme jezdili celkem intenzivně a tak nebyl čas se vycházkovat.
Tak maximálně do sámošky a zpátky.
Tentokrá to vyšlo. Stojíme v Hoechst, to je do Frankfurtu vlakem deset minut a ani ne tři eura, a v Mainzu máme nakládat až v úterý. Takže času víc než dost.
A navíc jsem tu úplně sám, Joop a spol. odjeli na hory a Gijs přijede v pondělí.
Přestože od rána mrholilo, jsem se přesvědčil, že se to vybere a vyrazil na výlet do vsi. Prošel jsem fabrikou, pohovořil na vrátnici a zamířil na vlak.
Na nádraží je to sotva deset minut volnou chůzí, cestou jsem minul zřejmě bývalou trafačku změněnou na hudební klub a úžasně pomalovanou. Focení jsem si nechal,
až půjdu zpátky. Na lávce přes dálnici jsem se na chvilku zastavil a udělal několik fotek podjezdu. Na nádraží jsem si koupil lístek, vyšel na perón, vlak tam už byl,
stačilo nastoupit, usadit se a vlak se rozjel. Krajina nebyla zrovna dvakrát utěšená. Bylo silně zataženo, mrholilo čím dál víc a já v duchu přemýšlel, co tam budu
v tomhle počasí dělat. Dvě zastávky a byli jsme na hlavním nádraží. Začalo pršet ještě víc po tom, co jsem vyšel z podchodu a zamířil k centru.
Před muzeem moderního umění jsem se zastavil, abych udělal pár obrázků Dvojčat a zvažoval možnost, zda jít dovnitř, či pokračovat dál do města.
Pokračoval jsem deštěm dál. Než jsem došel na Haptwache déšť ustal a obloha se začala projasňovat. A pak už to tak zůstalo celý den, jeden moment i svítilo sluníčko.
Chodil jsem městem, které nemá vůbec atmosféru, ze středověkého centra města zůstalo po bombardování v roce 1944 asi jen pět původních hrázděných domů.
Zbytek města byl postaven v padesátých letech a je to na něm vidět. Korunu všemu nasadily mrakodrapy postavené v posledních asi třiceti letech, vesměs
jsou to budovy bank a jsou někdy nazývány Mainhattanem. Kostely byly všechny nově postaveny, po válce z nich zbyly jen ruiny. Prošel jsem jich několik,
první byl Kostel svatého Bartoloměje, kde jsem vylezl i na věž vysokou devadesát pět metrů. Po 328mi schodech jsem se dostal na vyhlídkovou plošinu ve
výšce šedesáti šesti metrů, za to martýrium po úzkém točitém schodišti vedeném v jednom z opěrných pilířů jsem byl odměněn báječným výhledem do kraje.
Za jasného počasí ten výhled musí být fantastický a věřím, že by bylo vidět i pohoří Taunus na obzoru. Taky jsem odtamtud udělal spoustu fotek, ty najdete
zde.
Když jsem zase slezl dolů, došel jsem k Pauluskirche, kde od roku 1848 sídlil první německý parlament. V roce 1988 byl po kompletní renovaci opět zpřístupněn návštěvníkům.
Dalším z navštívených kostelů byl Alte Nikolaikirche na Rommerbergu, postavený v polovině dvanáctého století a rekonstruovaný v roce 1951. V Liebfrauenkirche měli úžasnou
vitráž. Nejvíce na mne ale zapůsobil Kostel svaté Kateřiny svým prostorem, vzdušností, malovanými okny a dřevěným stropem. Taky jsem došel až ke zbytkům zdi původního
městského opevnění z dvanáctého století. To už bylo kultury a zážitků dost a já se zašel podívat ke Conradovi na světýlka a pak do Saturnu, který obývá dvě patra v
monstrózním nákupním centru. Tam mne fascinuje úžasná ocelovo-skleněná konstrukce střechy a pohyblivá schodiště, která vytváří zajímavé vzory. A pak přišel čas návratu
na parník. Došel jsem zase na Hauptbahnhof, koupil si lístek a před šestou jsem byl zpátky na lodi. Cestou z nádraží jsem se stavil u turka pro cibuli a trochu se zdržel
focením graffiti na bývalé trafačce.
Tady jsou ty obrázky.
Den to byl povedený a moje nožičky byly rády, že se mohli natáhnout…
Hollandské střípky z předchozích let
Rok 2oo8
Rok 2oo9
Rok 2o1o
Rok 2o11
Rok 2o12
Rok 2o13
Rok 2o14
3. července 2015
V pátek, když se všichni probrali k životu, zkonsolidovali se a nasnídali, jsme vyrazili do Rotterdamu.
Ne do města, ale do Maashavenu na SS Rotterdam – vlajkovou loď společnosti Holland-America Lijn.
Počítali jsme, že nám prohlídka zabere tak dvě hodinky, ale chyba lávky, trvala nám téměř hodin pět.
Byli jsme ve strojovně, v kormidelně, na přední palubě u kotevních řetězů, v kapitánské kajutě, v kině, v kuřárně i v tanečním klubu. Prošli jsme promenádní paluby.
Ač nám byly spolu s lístky zapůjčeny audioprůvodce, stejně jsme moc nepoužívali, protože na každém důležitém místě byli průvodci živí a ti podali výklad podstatně fundovanější a zajímavější. Velká většina z těch lidí na palubě této lodi pracovala, když ještě byla v provozu a tak jsme se dozvěděli i spoustu zajímavého o životě na takovéto lodi během plavby.
Pro mne to bylo trochu náročnější, protože jsem musel překládat z holandštiny do češtiny, co nám bylo vykládáno a pak zase z češtiny do holandštiny otázky a poznámky mých spolunávštěvníků. Všichni ti lidé byli velice příjemní a vstřícní, byla s nimi radost si povídat.
SS ROTTERDAM (ship of state)
také zvaná “The Grande Dame” (Velká dáma), byla 13. září 1958 pokřtěna královnou Julianou v Rotterdamu.
3. září 1959 byla loď připravena ke své první cestě do New Yorku. Této plavby se zúčastnila také korunní princezna Beatrix.
Na palubě bylo dvanáct stovek vesměs prominentních pasažérů.
Na osmi denní cestu do New Yorku bylo mimo jiné potřeba i 31 000 vajec, 4 000 hlávek salátu, 2 tuny másla a 10 tun hovězího masa.
V roce 1971 se stalo létání již relativně levným, Velká dáma přestala být linkovou lodí a po menších úpravách začala plout jako pětihvězdičkový výletní parník do vzdálených, exotických míst.
Od roku 1988 byla společnost Holland-America Lijn v rukách americké společnosti Carnival Cruise Line, která dala přednost stavbě nových moderních lodí před renovací této ikony.
Roku 1997 Holland-America Lijn přistoupila na nabídku společnosti Premier Cruises a SS Rotterdam prodává. Loď je přejmenována na SS Rembrandt.
Společnost Premier Cruises v roce 2000 vyhlásila úpadek a loď je na neurčito zakotvena ve Freeportu na Bahamách.
Roku 2005 je SS Rotterdam zachráněn! Společnost na záchranu SS Rotterdam založena roku 2001, získala loď do vlastnictví, vrátila jí zpátky původní jméno, po mnoha peripetiích a zastávkách byla loď 8. srpna 2008 dopravena do Rotterdamu a 15. února 2010 je otevřena veřejnosti.
Je zde hotel, několik restaurací, prostory pro různé konference, setkání i soukromé oslavy a celá loď je přístupná jako muzeum.
Délka: 228 metrů
Šířka: 28,71 metru
Výška: 49,8 metru
Ponor: 9,04 metru
Výkon: 38 000 koní
Rychlost: 21,5 uzlů
Kapacita: 1456 cestujících
Posádka: 776 osob
Výlet to byl opět báječný a náročný na zážitky. SS Rotterdam je nádherná a majestátní loď a její záchrana a rekonstrukce si zaslouží neskonalý obdiv.
Ostatně, podívejte se sem na další obrázky.
|
2. července 2015 Ráno jsem vstal brzo a pustil se do natírání zadního jeřábku, aby byl natřený, než začne ten největší pařák. Měl jsem hotovo po půl desáté, akorát čas na snídani. Návštěvníci už byli vzhůru a tak jsme se rozhodli, že až se najím a umyji, vyrazíme na výlet. Ve spolupráci s Joopem jsem vymyslel výlet do městečka Brielle, které má úplné původní opevnění z osmnáctého století. Městská práva získalo již v roce 1330. Samotný název pochází prý z keltštiny a znamená loviště, případně obora. Městečko má partnerské město v Čechách, od roku 1985 je jím Havlíčkův Brod. Dominantou celého opevněného města je katedrála svaté Kateřiny, postavená na začátku patnáctého století. Vystoupali jsme na vrchol jeho věže po třech stech osmnácti schodech. Odměnou nám byl báječný výhled na městečko pod námi, rafinerie obklopující Rotterdam na obzoru na jedné straně a severní oceán na straně druhé.
Městečko má pár moc hezkých starých ulic s domečky ozdobenými různými znameními. Můžete se na znamení podívat sem. Zajímavou stavbou je Asyl, což je budova postavená pro zestárlé a nemohoucí námořníky. Jinak mne zrovna dvakrát neoslovilo, nejzajímavější byla katedrála, tam jsme strávili nejvíce času z celého městečka. Obrázky z katedrály jsou zde. V jednu hodinu jsme nasedli do auta a vyrazili dál na Zeeland, konkrétně na Neeltje Jans. Neeltje Jans je jeden z uměle vytvořených ostrovů na kterém bylo vyrobeno množství obrovských betonových pilířů, které byly osazeny na předem určená místa a mezi nimi byla umístěna specielní uzávěrová vrata umožňující zachování přílivu a odlivu. Neeltje Jans je monumentem připomínajícím největší hollandský projekt – PROJEKT DELTA. K tomuto projektu bylo přistoupeno po katastrofě z 1. února 1953, kdy dvanáctihodinová bouře zvedla hladinu až o pět metrů nad normál a připravila o život téměř dva tisíce lidí a zatopila více jak 200 tisíc hektarů hollandského území, ze kterého muselo být 72 000 lidí evakuováno, 200 tisíc kusů dobytka se zde utopilo a bylo zničeno kole 47 tisíc budov. Ještě roku 1953 byla ustanovena komise a vznikl projekt uzavření delty východní Scheldy.
V roce 1958 byl hollandským parlamentem přijat Delta zákon a v roce 1960 se začalo stavět. V roce 1973 byla stavba na protesty ochránců přírody přerušena a práce byly znovuzahájeny roku 1976. A ještě týž rok byla stavba dokončena.
Od té doby byla speciální vrata uzavřena 26krát, naposledy 21.října 2014, kdy se voda zvedla o více jak tři metry nad normál.
V textu, sepsaném vládní komisí Commissie Klaasesz v roce 1976, který je umístěn na ostrově Neeltje Jans, jsou zdůrazněna slova: „ZDE URČUJÍ PŘÍLIV A ODLIV: MĚSÍC, VÍTR A MY.“ To je skoro téměř jako: „Poručíme větru, dešti!“ Komplex staveb projektu Delta je zařazen na seznam novodobých sedmi divů světa.
Na ostrově samotném je umístěn park, ve kterém jsou akvária se žraloky i rejnoky, můžete zde vidět tuleně i lvouny, je možné navštívit simulátor orkánu, či se posadit do jednoho z několika kinosálů a shlédnou několik dokumentů o podmořském životě. Nejpůsobivější je ale prohlídka hráze samotné. Je to nepředstavitelně ohromné dílo lidského umu.
Na úplném závěru prohlídky jsme navštívili Delta Experience, což byla simulace událostí z prvního února 1953. Přiznám se, že mi z toho běhal mráz po zádech… Cestou zpátky jsme trochu zakufrovali a na bort dorazili až ve čtvrt na osm. S chutí jsme povečeřeli a už jenom povídali a odpočívali. Byl to náročný, ale moc hezký den…
|